mat
Úsměvy se tu počítají
Proč slavíme jmeniny, když je jinde skoro nikdo nezná
Jmeniny jsou středoevropská specialita. V Británii nebo v USA by vám nikdo negratuloval, protože kalendář se jmény tam nikdy nezdomácněl.
Kdo se pohyboval mezi cizinci, zná ten moment: pogratulujete kolegovi k svátku a on nechápe. Jmeniny totiž nejsou obecně lidská tradice, ale docela úzce vymezený středoevropský zvyk.
Začalo to u svatých, ne u jmen
Původ je v církevním kalendáři, kde měl každý den připomínku některého světce. Nešlo přitom o oslavu žijících lidí, ale o liturgickou památku. Když ale bylo běžné dávat dětem jména po svatých, přirozeně vznikla vazba: kdo se jmenoval po světci, měl v den jeho památky svůj den.
V některých obdobích byly jmeniny dokonce důležitější než narozeniny. Přesné datum narození se nemuselo vědět, ale den svatého Jana znal každý. Do matrik se navíc zapisovalo datum křtu, ne narození, takže církevní kalendář byl praktičtější vodítko.
Proč právě střední Evropa
Tradice se udržela v katolických zemích s pevným kalendářem svatých: v Česku, na Slovensku, v Polsku, Maďarsku, Rakousku, ale také ve Skandinávii, Řecku nebo Bulharsku. Naopak v anglosaském protestantském prostředí kult svatých ustoupil a s ním i vazba jména na den.
Zajímavé je, že tam, kde se jmeniny drží, mají různou váhu. V Maďarsku se slaví podobně jako u nás, v Řecku jsou pro mnoho lidí důležitější než narozeniny a přijít bez pozvání na hostinu je tam zvykem, ne prohřeškem.
Od kalendáře svatých k občanskému kalendáři
Dnešní český kalendář už není církevní. Vznikl z něj, ale postupně se od něj oddělil a přibyla do něj jména, která žádného světce nemají. Rozhodujícím kritériem se stalo, jak často se jméno v populaci vyskytuje, ne jestli je za ním svatý.
Proto se kalendář čas od času upravuje. Jména, která z populace prakticky vymizela, ustupují novým, která přibývají. Změny nejsou časté a vždycky vzbudí rozruch, protože lidé berou datum svého svátku osobně.
Občanský kalendář nemá právní závaznost. Neexistuje předpis, který by určoval, kdo kdy slaví. Je to zvyklost, kterou udržují vydavatelé kalendářů a která se drží prostě proto, že se na ní lidé shodnou.
Co se v Česku k jmeninám dělá
Rozsah oslav bývá menší než u narozenin. Typicky přijde přání, kytka nebo drobnost a v práci se přinese něco sladkého. Právě to je na jmeninách sympatické: nemusí se plánovat, stačí si vzpomenout.
Praktická výhoda je zřejmá. Datum je pevné a veřejné, takže si ho lze najít v kalendáři, zatímco narozeniny musíte znát. V pracovním prostředí, kde se o narozeninách nemluví, jsou jmeniny slušný způsob, jak někomu udělat radost bez vyzvídání osobních údajů.
Jmeniny v jiných zemích umí překvapit
Kdo si myslí, že svátek má všude stejné datum, bývá zaskočen. Kalendáře se totiž utvářely nezávisle a jedno jméno tak může mít v každé zemi jiný den. Jan má u nás svátek v květnu, v Polsku připadá jeho obdoba na jiný termín a v Maďarsku opět na jiný.
V Řecku má tradice ještě jednu zvláštnost. Kdo slaví, ten hostí, ne obráceně. Návštěva bez ohlášení není nezdvořilost, ale očekávaná součást dne. V severských zemích se naopak jmeniny zúžily na drobnou zmínku v kalendáři a společenskou váhu skoro ztratily.
Praktický důsledek pro nás: gratulovat cizinci k jmeninám podle českého kalendáře nedává smysl. Buď má svátek jindy, nebo tuhle tradici vůbec nezná.
Když jméno v kalendáři není
Nositelů jmen mimo kalendář přibývá, protože přibývá jmen samotných. Zvykem je, že si takový člověk vybere blízké jméno nebo den, který mu sedí. Nikdo to nekontroluje a je to sympatický důkaz toho, že jde o tradici, ne o předpis.
Kdo má svátek dnes, najdete ve veselém kalendáriu. A když k svátku potřebujete rychlé přání, poslouží generátor přání.
